Chceš-li realizovat své sny, probuď se!

Temnota

18. března 2014 v 20:28 | Elča |  Mé povídky
Moje jednorázová povídka, která se stvořila sotva před minutou. Děj nebudu vykládat, přečtěte si to ;)


Posel zla se opět probudil. Bloudí po světě a hledá své oběti, které se nedají jen tak

snadno polapit, jsou zato velice přesvědčiví lidé, kteří dokáží změnit rozhodní takřka všech lidí.

Já byl jeden z nich.

Posel si však nevybírá, jestli utrpíte, nebo ne, zkrátka udělá to, co je pro něj až nutné.

Pomalu ale jistě vykrádá z vás to, co je ve vás nejlepší, v sobě ty vzpomínky promění na ty nejhorší hrůzy a pak je vám do těla zase dá. Je to utrpení, mnohem větší než týrání.

Nejdřív jsem si myslel, že Posel smrti je někdo, který mi konečně opravdu rozumí.

Bral jsem ho jako rodinu, jako bratra. Začínal jsem mívat divný pocit. Cítil jsem, jak mě všichni nenávidí, v nočních můrách se mi zjevovali tváře, které jsem dobře znal a miloval a v těch snech mě ponižovaly a uráželi. Všechny hezké vzpomínky byly nahlodané tím zlem, špatností, co v sobě Posel smrti ukrývá.

Chápal jsem Posla, ale sebe ne. Proč byl ke mně život tak nespravedlivý? Ptal

jsem se, sám sebe. Chtěl jsem být jako Posel, zabít všechny, kteří mi stáli v cestě, všechny, kterém jsem nesnášel.

Pak mě to došlo. Můžu být jako on! Copak je zabíjení lidí tak špatné? Zkrátka zbavíte

svět pěkných kreténů, to je vše, ono takové vyklízení lidí je někdy vcelku užitečné.

Když jsem to v rodině řekl, zhrozili se. Čekal jsem podobnou reakci, ale byl jsem

celkem naštvaný, že je jejich reakce taková. Pozabíjel jsem je všechny. Možná bych cítil pocity, byla to přece jen má rodina, ale Posel smrti ze mě kromě dobrých vzpomínek vysál i slabé pocity - lásku, lítost, smutek.

Nechal jsem je ležet na zemi, nezajímalo mě, co s nimi bude dál. Hlavně že jsou

mrtví, a že jsem je zabil vlastní rukou a skoro při vědomí.


Uplynulo několik dnů, vyvraždil jsem málem celou vesnici. Neměl jsem už však takový

hřejiví pocit, jako na začátku. Už jsem necítil potřebu se mstít, potřebu někoho vraždit. Začal jsem cítit výčitky svědomí, místy dokonce i smutek. V té době jsem už byl hodně na hraně od smrti. Kdybych se neprobral z toho šíleného transu, nepřežil bych to.

Výčitky svědomí byly den ode dne čím dál vyšší, začalo mi docházet, že jsem pouhou

loutkou Posla smrti, že moje duše už neovládá moje tělo. Duše byla v Poslovi, tělo bylo jeho. Neměl jsem ponětí, jak se dostat z té šlamastyky.

Řekl jsem Poslovi smrti, že je ubožák, že už nehodlám sloužit nějakému blbečkovi,

jako je on. Mučil mě, týral, ale já přežil. To, co jsem si prožil během těch dnů, mě naprosto změnilo. Nemám žádné přátele, lidé se mnou nechtějí mluvit. Nevěří tomu, že jsem se změnil. Že nejsem ten masový vrah, který býval, že jsem jen obyčejný kluk, který lituje svých činů, lituje toho, že se vůbec lidé narodili. Lituje toho, že nezemřel on, ale desítky, možná stovky dalších, kteří mohli žít pokojný život.

Dešťové kapky padají z nebe. Jsem celý promočený, vyzáblý, hladový. Jen vodu

mám. Dešťové kapky. Stékají do mého hrdla a tam se ukládají, jako voda.

Svět možná nikdy nepochopí, že jsem se změnil, ale já nikdy nepochopím to, proč
jsem byl tak naivní. Teď už jen čekám na příležitost, jak to vše napravit
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama