Chceš-li realizovat své sny, probuď se!

Narozeniny!

22. března 2014 v 9:48 | Elča |  Moje zcela normální dny
Dneska ráno jsem vstala z postele, ani jsem nezavrávorala. Dneska totiž bude mít moje nejlepší kamarádka oslavu narozenin!
Už se moc těším, možná udělám i nějaký článek o tom, jak to celé probíhalo... ale hlavně... konečně dostanu nápad k tomu, abych dodělala domácí úkol z češtiny, který - když ho neudělám - tak dostanu za pět.
Dort, konflety, dobroty, hudba... zkrátka to, co má být. A stal se zázrak. Bude nás tam míň, jak pět. Konečně tam budu jen s opravdovými kamarádkami, které stojí za to.
Zatím se loučím ;)
 

Lapač snů

19. března 2014 v 6:48 | Elča |  Zamyslení nad životem
Kruh proutí, pavučina v něm, na obruči pověšené peří a všelijaké dekorace. To je lapač snů.
Dokáže chytit slé zly, uchovat ty dobré a ještě ke všmu vypadá nádherně. Je to mystická věc, která v lidech vyvolává dosti otázek. Lapč snů se však může pomocí černé magie dát nascestí. Dokáže přivolávat zlé sny, a lidé, kteří ho mají nad postelí způsobí muka.
Lapač snů je krásná věc, ale musíme si dávat pozor na to, kdo si s ním hraje...

Temnota

18. března 2014 v 20:28 | Elča |  Mé povídky
Moje jednorázová povídka, která se stvořila sotva před minutou. Děj nebudu vykládat, přečtěte si to ;)


Posel zla se opět probudil. Bloudí po světě a hledá své oběti, které se nedají jen tak

snadno polapit, jsou zato velice přesvědčiví lidé, kteří dokáží změnit rozhodní takřka všech lidí.

Já byl jeden z nich.

Posel si však nevybírá, jestli utrpíte, nebo ne, zkrátka udělá to, co je pro něj až nutné.

Pomalu ale jistě vykrádá z vás to, co je ve vás nejlepší, v sobě ty vzpomínky promění na ty nejhorší hrůzy a pak je vám do těla zase dá. Je to utrpení, mnohem větší než týrání.

Nejdřív jsem si myslel, že Posel smrti je někdo, který mi konečně opravdu rozumí.

Bral jsem ho jako rodinu, jako bratra. Začínal jsem mívat divný pocit. Cítil jsem, jak mě všichni nenávidí, v nočních můrách se mi zjevovali tváře, které jsem dobře znal a miloval a v těch snech mě ponižovaly a uráželi. Všechny hezké vzpomínky byly nahlodané tím zlem, špatností, co v sobě Posel smrti ukrývá.

Chápal jsem Posla, ale sebe ne. Proč byl ke mně život tak nespravedlivý? Ptal

jsem se, sám sebe. Chtěl jsem být jako Posel, zabít všechny, kteří mi stáli v cestě, všechny, kterém jsem nesnášel.

Pak mě to došlo. Můžu být jako on! Copak je zabíjení lidí tak špatné? Zkrátka zbavíte

svět pěkných kreténů, to je vše, ono takové vyklízení lidí je někdy vcelku užitečné.

Když jsem to v rodině řekl, zhrozili se. Čekal jsem podobnou reakci, ale byl jsem

celkem naštvaný, že je jejich reakce taková. Pozabíjel jsem je všechny. Možná bych cítil pocity, byla to přece jen má rodina, ale Posel smrti ze mě kromě dobrých vzpomínek vysál i slabé pocity - lásku, lítost, smutek.

Nechal jsem je ležet na zemi, nezajímalo mě, co s nimi bude dál. Hlavně že jsou

mrtví, a že jsem je zabil vlastní rukou a skoro při vědomí.


Uplynulo několik dnů, vyvraždil jsem málem celou vesnici. Neměl jsem už však takový

hřejiví pocit, jako na začátku. Už jsem necítil potřebu se mstít, potřebu někoho vraždit. Začal jsem cítit výčitky svědomí, místy dokonce i smutek. V té době jsem už byl hodně na hraně od smrti. Kdybych se neprobral z toho šíleného transu, nepřežil bych to.

Výčitky svědomí byly den ode dne čím dál vyšší, začalo mi docházet, že jsem pouhou

loutkou Posla smrti, že moje duše už neovládá moje tělo. Duše byla v Poslovi, tělo bylo jeho. Neměl jsem ponětí, jak se dostat z té šlamastyky.

Řekl jsem Poslovi smrti, že je ubožák, že už nehodlám sloužit nějakému blbečkovi,

jako je on. Mučil mě, týral, ale já přežil. To, co jsem si prožil během těch dnů, mě naprosto změnilo. Nemám žádné přátele, lidé se mnou nechtějí mluvit. Nevěří tomu, že jsem se změnil. Že nejsem ten masový vrah, který býval, že jsem jen obyčejný kluk, který lituje svých činů, lituje toho, že se vůbec lidé narodili. Lituje toho, že nezemřel on, ale desítky, možná stovky dalších, kteří mohli žít pokojný život.

Dešťové kapky padají z nebe. Jsem celý promočený, vyzáblý, hladový. Jen vodu

mám. Dešťové kapky. Stékají do mého hrdla a tam se ukládají, jako voda.

Svět možná nikdy nepochopí, že jsem se změnil, ale já nikdy nepochopím to, proč
jsem byl tak naivní. Teď už jen čekám na příležitost, jak to vše napravit
 


Tak jsem zase tady...

18. března 2014 v 17:23 | Elča |  Moje zcela normální dny
Konečně zhruba po týdnu absolutního... něčeho jsem konečně zpátky!
Omlouvám se, za ne příliš velkou aktivitu. Jenže:

A) Byla jsem v Praze, a já k*áva jsem si nevzala notebook
B) Škola mi moc nedovoluje psát tady

Právě dneska jsem měla jít na trénink, a díky bohu, když jsem vystupovala z autobusu, nějak jsem špatně šlápla a teď mě jedna noha šíleně bolí. Co to znamená? Žádný trénink!
Ale teď se můžu jen modlit, abych mohla do školy. Ne, vážně. Sice bych dala nevím co za to, abych nemusela do školy, ale dala bych taky nevím co za to, abych nemusela nic opisovat.
Na gymnáziu máme HODNĚ dlouhé zápisy a kdybych chyběla třeba jen dva dny, už mám práce nad hlavu.Teď si nedokážu představit to, že tam nebudu týden...
Neřešme, zbytečně odbíhám od tématu. Kdybych přeci jen zůstala doma (a že ono se to "asi" stane), byly by rozhodně častěji články, moje názory, obrázky a další všelijaké kravinky, co by mě napadly...
Tímto se s vámi loučím, a snad ještě dnes napíšu článek k nějakému tématu!

1. Den školy po prázdninách

10. března 2014 v 17:25 | Elča |  Moje zcela normální dny
Dneska jsem konečně šla do školy.
Ráno kolem půl šesté vztávám, hodím do sebe kuličky s mlékem, obleču se a vyjdu z domu.
Často chodím do školy pěšky. Čistí se mi tak snadno myšlenky a můžu na chvíli zapomenout na to, co právě jsem a jaké mám starosti.
Zhruba hodinu cesty a jsem ve škole. Já bydlím až na druhém konci města, na tom dalším okraji města je právě moje škola, do které chodím.
Obvykle přijd do třídy, hodím aktovku na zem, nachystám si věci a pak jednom koukám, jak mě kámošky ignorují.
,,Vnímáte mě?" Zeptám se do prázdna, ale nikdo neodpoví. Ani ony, ani moje podvědomí.
Dneska jsme taky polední pauzu. Ty špagety se dali snést, ale nejsem ,fanouškem' špaget.
Udělali jsme se spolužáka jednu fakt vymakanou věc.
Všichni se schovali do skříněk a když tam přišli holky, které o tom nevěděli, všichni z těch skříněk vyběhli... snad jediná pozitivné věc na tomto dni.
Domů ze školy jsem přišla kolem čtvrté, a to jsem jela autobusem.
No, já jen můžu doufat, že zítřek nebude horší (bude!).

Jedeme do Prahy...

9. března 2014 v 20:57 | Elča |  Moje zcela normální dny
Jak jsem se až dneska dozvěděla, jedeme příští víkend do Prahy...
Na co se můžete těšit?
Fotky:
Budu fotit o sto šest, bohužel bude celkem nízká kvalita, poněvadž to budu fotit na mobil, ale i s ním umím celkem fajn fotky.
Informace:
Budu chodit na různé výstavy, a další serepetičky, proto se taky dozvíte několik informací.
Videa:
Možná, ale opravdu jen možná budou nějaká videa, které dám na Blog.
Zatím ahoj =)

Konečně chvilka klidu...

7. března 2014 v 14:13 | Elča |  O mě a mém já
Konečně jsem si našla chvilku pro nějaký článek, mezi učením, uklízením, vysáváním, psaním, vytíráním a hladověním.
Chtěla bych teď hned na rovinu říct, že si nepřipadám jako , ale jako úplně cizí člověk, který nemám s mým životem absolutně nic společného.
Kamarádky nemám (pokud nepočítám ty falešné), kvůli jakémukoliv výkyvu v náladě dostanu trest (viz vytírání), učitelky mě nesnáší (roztrhnutý sešit, seřvání před všemi), cítím se strašně.
Kéž bych mohla všechno změnit.
Pořád mi všichni říkají, jak bude všechno dobrý, to se zpraví... lidé se nenarodili se schopností být upřímní. Všichni kromě mě.
Nač mi je, te optimismus, když se každý den cítím strašně, ještě hůř, než ten den předchozí? Není lepší být pesimista, nebo o něco líp, realista?
Zákon přitažlivost u mě funguje jen na půl - Všechno špatné, co mám v hlavě se mi splní.
Naštěstí nepřemýšlím o tom, abych na sebe vztáhla ruku... mám tak podělanej život, měla bych to dopřát i všem okolo? Lidé si neváží ničeho, ale když to ztratí, uvědomí si, jak to měli rádi. Podle mě to u mě tak nebude... nevadí...
Mé oči vidí rozmazaně, žaludek se mi svírá, bolí mě hlava, slzí mě oči, a v nohách mám v jednom kuse křeče...
K čemu vlastně je život?

Krásné počasí, hnusný den...

7. března 2014 v 9:36 | Elča |  Moje zcela normální dny
Ráno vstanu kolem půl deváté, obleču se, nasnídám, vyčistím chrup a usednu za PC.
Venku svítí Sluníčko a skoro žádný mráček, ale já se ven nedostanu.
Musím vytříp a povysávat celý barák. Pak si ještě chci uklidit v pokoji, následně v koupelně a taky bych si ráda udělala domácí úkoly. Je vůbec zázrak, že vydám tenhle článek =/

Půlnoční zpravodaj! ;)

6. března 2014 v 23:56 | Elča |  Moje zcela normální dny
Ležím v postýlce, za deset minut půlnoc a já vás chci přivítat v Půlnočním zpravodaji, kde se dozvíte, čeho všeho je tvůrkyně tohoto blogu schopna.
Aktualita z kraje: Právě jsem se vrátila od babičky.
Aktualita z Čr: Právě bude 00:00
Aktualita ze světa: Za sto milionů let nebude existovat Itálie (Oh no!)

Tímto se loučím a doufám, že jste si moje zpravodajství o půlnoci užili!
Elča

Můj první obrázek...

6. března 2014 v 18:14 | Elča |  Mé obrázky
Tak, jelikož jsem asi spořádala slušný matroš, nakreslila jsem obrázek, na kterém je slutňoušká Pinkie Pie.
Fotka

Doufám, že se obrázek líbí =)

Kam dál